Děkujeme všem dárcům
za finanční prostředky pro
občany vytopených srbských
měst Obrenovac a Krupanj.
Bylo vybráno přes 27 000 Kč.
Za ně jsme pořídili
polštáře a přikrývky
pro nejchudší z vyplavených.
Děkujeme i za dar školních brašen.
Zde si můžete prohlédnout foto
z předávní vašich darů.
Ještě jednou díky za vaši štědrost.



Právě připojeni - hostů: 191 

DOPORUČENÉ KNIHY

Alexander DORIN

SREBRENICA





Právě (19.12.2013) vyšla výborná kniha.

Alexander Dorin, Švýcar s jihoslovanskými kořeny, odhaluje snad největší mediální a politický podvod, který byl na nás dosud spáchán. Českému čtenáři přináší mnoho otřesných faktů a dosud chybějících informací. Kniha zároveň nepřímo ukazuje na hanebnou úroveň české mediální scény. Její čtení nedoporučujeme zarytým pravdoláskařům. Mohla by u nich vyvolat silnou depresi či infarkt.

Po přečtení se budete na svět dívat docela jinak.

Cena: 330 Kč + poštovné+balné



Objednávky na:

http://www.amabilis.cz/botanika/eshop/0/0/5/125-SREBRENICA




DOPORUČENÁ KNIHA:



Prof. Dr. Rajko Doleček

Necenzurované obrazy II.





Kniha plná faktů z nedávné historie Evropy, jejichž zveřejnění se mnohým mocným dnešního světa nelíbí. Ukazuje na pravé viníky posledních balkánských válek a krvavého rozpadu Jugoslávie. Čtení této knížky vás nenechá lhostejnými.




  • Kosovo
  • Kosovo
  • Kosovo
  • Kosovo
Pravda o atentátu v Sarajevu Tisk Email

Čtvrtek, 26. června 2014

Nešťastný Den Sv. Víta



"Historie mi bude nakloněna, protože ji budu psát já," řekl nad sklenkou whisky Winston Churchill, bývalý britský premiér. Ani jedna imperiální velmoc v celé historii neodolala pokušení napsat svou vlastní verzi historie. Dnes, sto let od atentátu na rakousko-uherského arcivévodu Františka Ferdinanda členy Mladé Bosny a od vypuknutí první světové války, obíhá na Západě tisíc a jedna verze podoby Velké války: kdo ji začal, proč ji začal a kdo koho napadl. Až na několik málo výjimek, všechny tyto verze se vejdou

do Churchillovy filosofie, že historie je taková, jak ji interpretují ti, kteří ji píší.

Podle toho První světová válka nebyla důsledkem rostoucích konfliktů a dobyvatelských ambicí tehdejších velmocí. Dnes to vypadá, že by Velká válka nebyla, a snad by nebyla ani Druhá světová válka (jako důsledek té První), kdyby skupina teroristů, srbských fanatiků, vyzbrojených ze Srbska revolvery a bombami nezabila v Sarajevu rakousko-uherského následníka trůnu, který měl v úmyslu "za každou cenu zachovat mír" v Evropě. Z toho vyplývá, že kdyby nebylo Gavrila Principa a jeho přátel, poklidný mír by stále vládl Evropě a světu.

Záměrně vybrané datum

V knize "Náměsíčníci: Jak šla Evropa v roce 1914 do války" , shrnuje britský historik Christopher Clark celou pravdu v duchu Churchillova výroku: Gavrilo Princip byl "terorista" kterého mohl zplodit pouze "srbský nacionalismus" a rakouský velvyslanec v Bělehradě v depeši odeslané po atentátu do Vídně, již označuje vraždu Františka Ferdinanda jako "zvířecí akt".



Nedělní ráno na Vidovdan - den svatého Víta – 28. června 1914. Arcivévoda František Ferdinand a jeho manželka Sofie dorazí autem z Ilidže do Sarajeva a ve slavnostní automobilové koloně směřují do centra města k sarajevské radnici. V koloně je šest vozů. V prvním starosta Sarajeva Fehim Effendi Čurčić, s fezem na hlavě a oblečený do tmavém svátečního obleku. Za ním policejní šéf Sarajeva Dr. Edmund Gerde. Ve druhém voze s otevřenou korbou, tak aby je Sarajevané shromáždění podél ulice mohli vidět, se vezou arcivévoda a jeho manželka Sofie. Naproti nim na servisním sedadle

sedí guvernér Bosny generál Oskar Potiorek, vedle řidiče pak podplukovník hrabě Franz von Harrach.

Za arcivévodovým vozem následují tři automobily s místní policií a s příslušníky Ferdinandova a guvernérova doprovodu. Kolona jede po nábřeží podél řeky Miljacky centrem Sarajeva. Na obou stranách na okolních svazích jsou vily a rodinné domy obklopené sady. Z hustých stromů vyčnívají vrcholky minaretů - vzpomínka na osmanskou minulost města. Na protější levé straně jsou dílny a obchůdky malých obchodníků s potravinami, kožešníků, zlatníků a řemeslníků všeho druhu ...

Předchozí den byl deštivý a chladný, ale ráno 28. června zalilo Sarajevo slunce. Rakušané pro návštěvu vybrali "nešťastný den", poznamenává Clark. V tento den na svatého Víta "osmanská armáda porazila srbskou armádu na Kosovu (1389.). To byl konec srbské říše na Balkáně ... Vzpomínky na ten den byly v Srbsku stále živé a intenzivní, zejména proto, protože to byla první oslava svatého Víta po "osvobození", ke kterému došlo v předešlém roce během druhé balkánské války."

Atentát na Františka Ferdinanda byl podle téměř celé britské historiografie naplánován, zorganizován a proveden Černou rukou z Bělehradu "s politickou a logistickou podporou úřadů Srbska", jeho "nacionalismem prodchnutých kruhů", především jeho bezpečnostním aparátem. Návštěva Františka Ferdinanda v Bosně v den vyvolávající u Srbů silné emoce, a to téměř vzápětí po osvobození Kosova (a dalších území jižního Srbska – p.p.) v balkánské válce, byla vrcholnou provokací. "Svatý kosovský plamen, který inspiroval generace Srbů, vzplanul nyní mohutnou vatrou", cituje Christopher Clark z tehdejšího "Piemontu". Cituje článek, ve kterém se oslavovalo osvobození Kosova. Clark poznamenal, že pro "srbské nacionalisty v Srbsku, stejně jako v celá srbské iredentistické síti v Bosně byl příchod rakouského korunního prince do Sarajeva symbolickou urážkou, která si vyžadovala odpovídající reakci".



Proč vídeňský císařský dvůr vybral právě Vidovdan pro jednodenní návštěvu Bosny, kde velkou část obyvatel tvořili Srbové, zůstává nevysvětleno, ačkoli i v metropoli Rakouska si byli všichni vědomi toho, že je to provokace "která si říkala o adekvátní reakci". V své knize Christopher Clark k tomu uvádí i bizarní noticku z pamětí bývalého rakousko-uherského ministra financí Leona Belinského: "Pocítil jsem šok z Ferdinandovy smrti ještě před tím, než jsem zprávu o ní obdržel." Toho kritického rána 28. června 1914 v 11 hodin, právě v době atentátu, četl ve Vídni ranní noviny, když

jeho pohled padl na program návštěvy arcivévody v Sarajevu. "V tu chvíli jsem ucítil přítomnost smrti."

Sedm "teroristů" organizovaných ve dvou buňkách se setkalo v Sarajevu den před návštěvou rakouského následníka trůnu. Ráno v den jeho příjezdu rozmístili se v určitém rozestupu podél břehu Miljacky. Všichni měli kolem pasu upevněny skryté granáty ne větší než kostka mýdla. Bomby měly zpožďovače detonátorů a pojistky načasované tak, aby způsobily výbuch za 12 sekund.

Kyanid mezi zbraněmi

Zvláště významný pro úspěch atentátu byl počet zbraní v rukou "teroristů" a počet samotných atentátníků. Pokud by byl jeden z nich odhalen a chycen, nebo kdyby prostě nedokázal použít zbraň, druhý byl hned za ním, aby úkol splnil. Každý atentátník měl u sebe i smrtelnou dávku kyanidu. Tak by si mohl, v případě nebezpečí po dokončení úkolu, vzít vlastní život.

Sofiina chyba

V Ilidži při večeři před odjezdem do Sarajeva se Sofia setkala s vůdcem bosenských Chorvatů Dr. Josipem Sunariće, který ji varoval před návštěvou místních orgánů v Sarajevu. Sdělil jí, že není vůbec dobrý nápad zorganizovat návštěvu právě na den svatého Víta, v den, který má "velkou emocionální hodnotu pro Srby". „Vážený pane doktore Sunarići,“ odpověděla Sofie, když se o tom zmínil: „Mýlíte se. Všude, kudy jsme projížděli, jsme se setkali s mnoha přáteli. To platí také i pro Srby. Oba jsme z toho šťastní.“

Procedurální chyba

Obvyklá procedura bezpečnostních opatření při této příležitost byla nepochopitelně nedostatečná. Podle některých, dokonce podezřele chybná. „I přes varování, že je možno (na návštěvu) očekávat teroristickou odpověď, arcivévoda a jeho manželka jeli přeplněnými ulicemi nalehko v otevřeném automobilu vystaveni všem možným nebezpečím; navíc jeli předvídatelnou, předem zveřejněnou trasou. Nebylo ani špalírů vojáků, které je za takových okolností nutno postavit podél chodníku. Kolona byla prakticky bez zvláštní skupiny arcivévodových osobních strážců, protože jejich velitel byl omylem posazen do auta s třemi místními bosenskými policisty, a svou skupinu nechal za sebou už na vlakovém nádraží. Imperiální pár tak jel na svou poslední cestu, nevěda, že je bez základní ochrany. Princ Ferdynand strávil poslední tři dny společně se svou manželkou Sofií v nedalekém lázeňském středisku Ilidži, kde, jak popisuje ve své knize Clark, byli obklopeni "přátelstvím a respektem obyvatel". Odtamtud si dokonce chtěli dopřát neohlášenou procházku spojenou s nákupy na sarajevském tržišti Baščaršija. "Ale císařský pár nemohl vědět, že Gavrilo Princip, mladý bosenský Srb, který je oba jen o tři dny později zabije, byl přítomen v davu na bazaru a sledoval každý jejich pohyb."

Pouliční lov na Ferdinanda

Arcivévoda Ferdinand byl známý svým odporem k jakýmkoli bezpečnostním opatřením kolem své osoby. Chtěl, aby návštěva Bosny proběhla uvolněně. Chtěl, aby "mezi svými bosenskými poddanými projel jako skutečný a vážený následník habsburského trůnu." Náhodou je, že onen 28. červen připadá přesně na den svatby Ferdinanda a Sofie.



Kolona se zvolna pohybovala ulicemi Sarajeva vyzdobenými černými a žlutými habsburskými barvami a bosenskými červeno-žlutými vlajkami. Pozdravován výkřiky shromážděných davů se průvod blížil k mostu Ćumurija přes Miljacku, kde na příjezd vozu čekal první atentátník - Mohammed Mehmedbašić. A zatímco všichni kolem něj ovacemi pozdravovali císařský pár, Mehmedbašić se připravoval hodit svou bombu. Byla to chvíle velkého napětí, vždyť v okamžiku, kdy vytrhne pojistku bomby, a je to úkon, který sám o sobě vyvolá hlasitý zvuk, není cesty zpět, bomba musí být vržena.

Mehmedbašićovi zaklíněnému v davu se nějak podařilo vyndat bombu z pouzdra, ale stihl jen to a pak ucítil někoho, s největší pravděpodobností policistu, jak se k němu zezadu přitiskl. V tom okamžiku, podle jeho vlastního svědectví při pozdější vyšetřování, byl prostě paralyzován strachem. Řekl, že cítil stejný druh strachu, kterým byl ochromen, když předtím chtěl v lednu téhož roku zabít guvernéra Bosny Oscar Potiorka.


První dostal strach

Atentátník Mohamed Mehmedbašić, paralyzován panickým strachem, nedokázal u mostu Ćumurija přes Miljacku aktivovat a hodit bombu na auto rakouského následníka trůnu Františka Ferdinanda a jeho manželky Sofie a kolona projela. Další "zabiják" v řetězu atentátníků rozestavených podél nábřeží byl bosenský Srb Nedeljko Čabrinović.
V době průjezdu slavnostní kolony Čabrinović uvolňuje bombu a aktivuje její rozbušku u sloupu vedle kterého stál. Při hlasitém úderu bomby o sloup si Ferdinandův tělesný ochránce Harač pomyslel, že šlo o defekt pneumatiky auta, ale řidič Fredinandova auta viděl, jak bomba letí směrem k autu a šlápl na plyn. Zda sám arcivévoda uviděl bombu, jak letí vzduchem a rukou se mu podařilo změnit směr jejího letu, jak tvrdí jedna z verzí, nebo bomba se prostě odrazila od auta, se už nikdy s jistotou nedovíme.

V každém případě, bomba minula auto, spadla na chodník a explodovala za Ferdinandovým autem, zranili několik policistů a udělat velkou díru v chodníku. Ferdinand, podle pozdějšího zápisu z vyšetřování incidentu, reagoval s "úžasnou chladnokrevností." Vše okolo jeho auto bylo v oblaku prachu a kouře. Jedna střepina lehce škrábla Sofii do tváře, zatímco osádka auto za císařským párem utrpěla víc: jeden policista byl zraněn, ostatní cestující vyskočili z auta, a nejtěžší zranění utrpěl adjutant guvernéra Potiorka Erik von Merici, který silně krvácel z rány na hlavě. Několik lidí ve špalíru bylo také zraněno. Jakmile hodil bombu, Čabrinović požil kyanidový prášek a vrhl se z velké výšky přes zábradlí do řeky Miljacky.

Ani jeden z těchto dvojnásobného pokusu o sebevraždu, jak skok z výšky tak a polknutí jedu, se Čabrinovićovi nezdařil. Jed, jak bylo později zjištěno, byl nekvalitní. Spálil mu hrdlo a žaludeční flóru, ale ani ho nezabil, ani nepřivodil mdlobu. Miljacka měla extrémně nízkou hladinu vody na to, aby se v ní utopil. Místo toho Čabrinović spadl asi z osmimetrové výšky na písčitý povrchu, kde ho rychle dopadl a zadržel "nějaký holič ozbrojený pistolí" a dva policisté. Místo toho, aby okamžitě opustili místo atentátu, rakouský korunní princ vystoupil z automobilu a po nějakou dobu se účastnil poskytování první pomoci zraněnému Čabrinovićovi!

Teprve poté nařídil, aby kolona pokračovala na cestě směrem k radnici. „Jedeme dál, ten chlap je očividně nějaký blázen“, prohlásil údajně podle Clarka princ Ferdinand

Clark popisuje scénu na základě dokumentů z britských a německých archivů. Kolona pokračovala předepsanou cestou, na které však čekali další "teroristé". Incident u mostu Čumurija jim dal víc času, aby se sebrali a připravili na splnění úkolu. "Ale všichni byli mladí a nezkušení, všichni prostě ztratili nervy v okamžiku, kdy se k nim kolona přiblížila" (Clarke).


Grabež se přemisťuje

Trifko Grabež, ještě jeden z atentátníků rozmístěných podél trasy kolony, opustil pozici, aby se připojil k Principovi, ale cestou uvízl v davu. Když kolona projížděla kolem něj, Grabež nedokázal splnit svůj úkol, pravděpodobně i jeho zachvátil panický strach, ačkoli později prohlašoval, jak v davu lidí byl tak stísněn, že nemohl vytáhnout granát zpod kabátu.

Vaso Čabrinović byl nejmladším ve skupině atentátníků. Na několik minut znehybněl stejně jako Mehmedbašić před ním. V rozhodujícím okamžiku upustil od atentátu "pravděpodobně proto, že zcela neočekávaně uviděl vedle arcivévody sedět i jeho manželku“!?  „Nevytáhl jsem ani bombu ani pistoli, protože jsem vedle něj uviděl vévodkyně. Bylo mi jí líto, že by měla trpět“, řekl později při vyšetřování.

Další v řadě, Cvetko Popović, obdobně zpanikařil a zkolaboval. Stál na svém místě připraven hodit bombu, ale neudělal to, protože "ztratil odvahu při pohledu na arcivévodu před sebou". Mezitím Popović se už dozvěděl, že jeho předchůdce Vaso Čabrinović selhal, Popović okamžitě uprchl do nedaleké budovy Srbské vzdělávací společnosti "Prosveta" a nepoužitou bombu ukryl ve sklepě budovy. Na scéně tak zůstal jediný - Gavrilo Princip.

Zůstal Princip

Gavrilo Princip v očekávání příjezdu kolony následovníka trůnu Františka Ferdinanda ve chvíli, kdy čelo průvodu bylo už docela blízko, začal promýšlet varianty. Slyšel výbuch na mostě Ćumurija a myslel si, že atentát se povedl a tak se přemístil na pozici, kde měl být Čabrinović. Ale uviděl jen, jak ho odvádějí. Viděl, jak se svíjí v křečích po požití kyanidu a pádu z vysokého břehu.

"Okamžitě jsem si uvědomil, že plán selhal, a že se Čabrinovićovi nepodařilo otrávit," řekl později Princip. V té chvíli, jak sám řekl při výslechu, chtěl ho usmrtit výstřely z revolveru (jak bylo dohodnuto ve scénáři akce, pokud se někdo dostane do rukou úřadů), ale právě dorazila kolona s Františkem Ferdinandem. Princip tedy upouští od likvidace Čabrinoviće a veškerou svou pozornost upírá ke koloně s Ferdinandem a jeho manželkou. Na vlastní akci ale nemá moc času – kolona již projíždí před ním. V tomto okamžiku, podle všeho, kolona už jela vysokou rychlostí, a tak si Princip nebyl jist, jestli za takových okolností zasáhne cíl.

Chladný a klidný

Autor knihy o atentátu v Sarajevu Christopher Clark poznamenává, že Gavrilo Princip, na rozdíl od ostatních atentátníků, zůstal naprosto chladný a klidný, "něco opravdu mimořádného v takových osudově rozhodujících situacích." Princip již byl na předem zveřejněné trase, po které se měl pohybovat Ferdinand. Věděl, že je plánován ještě jeden průjezd kolony (při návratu) stejnou ulicí, a tak se okamžitě přemisťuje na druhou výhodnější pozici, na pravý chodník ulice Franze Josepha.

Fraška slavnostního přivítání

V této fázi dramatu se zdálo, že Fratišek Ferdinand učinil správné rozhodnutí, když nařídil, aby po prvním incidentu kolona přesto pokračovala v cestě. Všichni dorazili před sarajevskou radnici, kde se mezitím odehrála bizarní scéna: starosta města Fehim efendi Ćurčić má čest přednést slavnostní uvítací řeč. Z místa, kde čekal na příjezd císařské kolony, Ćurčić viděl, jak se celá situace zvrtla, a že podle toho zdravice, kterou si připravil, neodpovídá nastalé situaci.

Ale efendi Ćurčić byl nanejvýš ztrémovaný a nervozní, aby v takové situaci zaimprovizoval jiný proslov. Vůbec nebyl ve stavu, aby změnil byť jen pár slov, která by vzala ohled na to, co se právě před několika málo okamžiky přihodilo.

Host viditelně šokován

V této situaci s vysokým emocionálním nábojem, vydatně zpocený efendi předstoupil a přednesl projev, ve kterém byly tyto perly: "Duše všech občanů hlavního města Sarajeva v této chvíli jsou naplněny štěstím a se zvláštním nadšením vítají Vaši vznešenou návštěvu, jak jste sám mohl vidět, tím nejsrdečnějším způsobem"(!). Jen co efendi Ćurčić začal vznešeně znějící tirádu, arcivévoda ho přerušil a téměř brutálně vyjádřil všechnu svou frustraci a hněv, kterými byl naplněn již od prvního pokusu o atentát: „Přijel jsem jako host a vaši lidé mne přivítali bombami!“

V nastalém tichu po tomto Ferdinandově "políčku" starostovi efendimu Ćurčićovi bylo zřetelně slyšet vzlykající princeznu Sofii, která byla stále v hlubokém šoku.

Dobře, dobře, pokračujte“, ozval se Ferdinand, aby přišla řada i na jeho poděkování hostiteli za „uvítací zdravici“. Ale přihodila se další nepříjemnost – ukázalo se, že proslov následníka trůnu, připravený pro tuto příležitost, je nečitelný, protože byl celý potřísněn krví, když se ještě nacházel v koloně, ve čtvrtém automobilu, který při atentátu nejvíce utrpěl. Celá scéna nakonec skončila improvizovaným poděkováním Františka Ferdinanda, které bylo jistým druhem krajní ironie: „Od srdce Vám děkuji za ovace, které mě a mojí ženě připravili občané, zvláště proto, že jsem v jejich očích četl uspokojení, že se pokus o atentát nezdařil.“



Rakousko-uherský arcivévoda František Ferdinand po této scéně v přední části sarajevské radnice poslal telegram císaři do Vídně, v kterém ho uklidňoval, že on a jeho manželka Sofie jsou po pokusu o atentát živi a zdrávi. Ale v jeho chování bylo vidět prostě šok: mluvil nesouvisle, neuroticky gestikuloval, občas se zdál zmatený.

Nicméně zůstala otázka, jestli za těchto podmínek pokračovat v návštěvě a zda při dalším průjezdu napříč Sarajevem nečekají další atentátníci. Původní itinerář návštěvy

předpovídal, že se kolona z radnice stočí doprava na Baščaršiji ulicí Franze Josepha a poté bude pokračovat přes město okolo Národního muzea. Ferdinand se zeptal guvernéra Bosny Oscara Potiorka na názor, zda se dá očekávat další atentát. Potiorek odpovídá, že doufá, že k tomu nedojde, ale "navzdory všem bezpečnostním opatřením, nic není vyloučeno." Proto Potiorek doporučuje zrušit zbývající část programu návštěvy a s kolonou vyrazit zpět přímo do Ilidže.

Potiorek navrhuje alternativu, aby se jelo do jeho guvernérské rezidence blízko Konaku. V ten okamžik se už arcivévoda vzpamatoval a vyjádřil přání vidět, v jakém stavu je Potiorkův zraněný pobočníka, který se nacházel v rakouské vojenské posádkové nemocnici na okraji města. Návštěva Státního muzea byla zrušena a kolona měla vyjet přímo po nábřeží Miljacky namísto zamýšlenou ulicí Franze Josefa, kde by mohli být rozmístěni další atentátníci. V tomto bodě trasy bylo rozhodnuto, aby se císařský pár rozdělil, aby arcivévoda ještě jel do Muzea a vévodkyně Sofie do rezidence guvernéra Potiorka.

Sofie ale rozhodne, že i ona pojede do Muzea, a Harrach, pobočník Ferdinanda, jí podstupuje své místo v automobilu a staví se na boční stupátko auta, na to, které je obrácené směrem k chodníku u řeky, aby byl tělesnou ochranou v případě nového útoku "teroristů". Kolona jede zpět, ale ukázalo se, že nikdo neinformoval řidiče prvního automobilu o změně trasy, takže při průjezdu přes Baščaršiju, vedoucí vůz zabočí tak, jak bylo původně plánováno – do ulice Franze Josefa, kdežto vůz s Františkem Ferdinandem a jeho manželkou nezabočí, ale pokračuje dále.

Principovy výstřely

V tom okamžiku guvernér Potiorek křičí na řidiče, že jedou špatným směrem a aby obrátil na nábřeží. Řidič vypíná motor a automobil s císařským párem. Jjeich automobil, který nebyl vedoucím vozem, zastavuje, aby ho policisté z dalšího automobilu v koloně ručně odstrkali dozadu. To byla chvíle pro Gavrila Principa: automobil s imperiálním párem se zastavil nedaleko od místa, kde zaujal pozici na pravé straně ulice.

Na stejné straně seděl arcivévoda František Ferdinand. Vůz téměř úplně zastavil, což byla ideální příležitost, aby Princip splnil úkol. Ale ten překvapen nečekanou příležitostí, nedokáže odjistit časovanou bombu připevněnou k opasku pod kabátem. Místo toho se Princip rozhodl vytáhnout revolver. Vrhne se dopředu a z krátké vzdálenosti vypálí dvě kulky a Harrach, pobočník Františka Ferdinanda, stojí na stupátku auta a nehybně jako zkamenělý hledí na to, jak Princip střílí na jeho nadřízeného.

Nikdy se neprobudil



V první chvíli se zdálo, že atentátník minul. František Ferdinand a jeho manželka zůstali nehybně na svých místech, ale ve skutečnosti už byli mrtví. První kulka prošla dveřmi vozu a zasáhla arcivévodkyni do žaludku. Další výstřel zasáhl arcivévodu do krku a roztrhl mu krční aortu. Zatímco vůz uháněl ke Konaku, Sofie se naklonila na stranu a padla na kolena svého muže.

Potiorek v tom okamžiku myslel, že šokem omdlela, ale když viděl, jak jí z úst vytéká krev, teprve v tu chvíli si uvědomil, že se stalo "něco strašného". Pobočník Harrach slyší arcivévodu opakovat: "Sofie, Sofie, nesmíš zemřít. Musíš žít pro naše děti".

Po těchto slovech padá z Ferdinandovy hlavy klobouk zdobený pštrosím peřím. Když se ho pobočník zeptá, jestli jej něco nebolí, Ferdinand smrtelným chrapotem zašeptá: "To nic není," pak ztratí vědomí a už se víc neprobudí.

Prapodivné pocity

Později při vyšetřování princip popsal okamžik, kdy vystřelil fatální rány: „Když jsem viděl, že ta paní (Sofie) sedí vedle něj (Ferdinand), na chvíli jsem přemýšlel, jestli mám střílet nebo se vzdát. Současně jsem byl naplněn prapodivným pocitem, který neumím vysvětlit!“ … Potiorkovo svědectví o stejné chvíli také mluví o "nadreálném pocitu“. Živě si vzpomínal, jak se "podíval do tváře vraha, když zahájili palbu," ale řekl, že neviděl žádné světlo nebo kouř z pistole. Uslyšel jen "tlumené zvuky, jakoby přicházely z dálky."

Hon na spiklence

Sofie, manželka Františka Ferdinanda, byl již mrtvá, když jejich vůz po Principově atentátu přijel ke Konaku. Ferdinand byl v kómatu. O něco později, všichni, kdo byli kolem postele Františka Ferdinanda se na sebe podívali a souhlasili, že arcivévoda je mrtvý. Bylo přesně 11 hodin, kdy zprávu o smrti oznámily všechny zvony v Sarajevu. Soudní vyšetřování atentátu začalo bezprostředně poté, co Gavrilo Princip vypálil dvě kulky. Princip padl do rukou davu již na místě atentátu. Někdo z davu mu vyrazil zbraň z ruky, a to ve chvíli, kdy si ji přikládal ke spánku s úmyslem se zabít.

PRINCIP PŘED SoUDEM

Několik hodin po vraždě, stále ještě v křečích po malých dávkách kyanidu, celý od krve od uštědřených ran byl Princip předveden před rakouského soudce Lea Pfeffera. "Mladý vrah," jak jej uváděl později Pfeffer, "byl hubený, malý, bledý, bylo naprosto nemožné si představit, že takový člověk může spáchat tak závažný trestný čin."



V prvních okamžicích policejního vyšetřování se zdálo, že Princip není schopen odpovídat na otázky. Ale když se ocitl tváří v tvář soudci, odpovídal "perfektně srozumitelným hlasem, který pomalu sílil a sílil." Soudce později poznamenal, že následující den se Princip "hrdinně snažil" nezveřejnit síť zločinu a kdo za ním stojí.

Na prvním jednání konaném dne 28. června 1914 tvrdil, že jednal zcela sám a popřel jakoukoli spojitost s Čabrinovićem: "Když jsem slyšel výbuch, řekl jsem si: to je někdo, kdo cítí stejně jako já".

Další den, 29. června přidal nové detaily, aby potvrdil svůj příběh. Podle Clarkových "Sleepwalkers" (Náměsíčníků) byl podle rakouských a německých archivů tak šokován výbuchem Čabrinovićovy bomby, že zapomněl střílet, když Ferdinandovo auto projíždělo před ním, a jak uvedl dál, byl nucen najít nové místo, ze kterého bude střílet. Sám Čabrinović na začátku výslechu převážně potvrdil tento příběh: že i on vystupoval samostatně a použil bombu, kterou získal "od jednoho anarchisty z Bělehradu," na jehož jméno si nemůže vzpomenout.



Ale už druhý den ráno Čabrinović náhle změnil příběh. Přiznal, že on i Princip společně, naplánovali atentát v Bělehradě. Zbraně získali od "stejně smýšlejících" lidí, kteří se účastnili balkánských válek. Tito lidé, jak řekl Čabrinović, si po skončení mobilizace ponechali zbraně. Čabrinović jako účastníka uvedl jméno železničního úředníka Ciganoviće, člověka z nižších pater Apisova2/ velení. Když byl Princip příští den konfrontován s touto podrobností, přiznal, že se účastnil spiknutí s Čabrinovićem. V této fázi šetření se předpokládalo, že proces vyšetřování dojde k následujícímu závěru: dva mladí atentátníci se domluví na záležitosti, která sama o sobě je obviňuje a je věrohodná. Podle dokumentů, na které se odvolává britský historik Christopher Clark, nebyl soudce Pfeffer při výslechu příliš agresivní.

Klíčoví spiklenci přiznali role ve spiknutí bez zvláštního nátlaku.

Jediné, co vyšetřující soudce nevěděl, byl malý, zato však důležitý detail – dvojice atentátníků, zavřená v sousedních vězeňských kobkách, se mezi sebou domluvila ťukáním na zeď. Jeden druhému posílali šifrované zprávy „metodou, kterou se naučili při čtení ruských románů“. Dva mladí atentátníci, Princip a Čabrinović se při vyšetřování přiznali, že pracovali v tandemu a na tom by celé vyšetřování atentátu na rakouského následníka trůnu vykonaného příslušníky organizace „Mladá Bosna“ mohlo i skončit, kdyby mezitím nedošlo k novým, mimochodem rutinním policejním zatčením. To otevřelo dveře novým domněnkám, že se za vším skrývá větší skupina lidí. Mezi těmi, kteří padli do rukou policie byl Danilo Ilić.

V okamžiku jeho zatčení neměla policie žádné solidní indicie o jeho spoluúčasti na atentátu. Věděli jen, že je známý Gavrila Principa, a že je členem „Srbského národního hnutí“. Ilić ve chvíli zatčení nevěděl, kolik toho policie o jeho roli ve spiknutí ví. Mohl se jen domnívat, že ho možná Čabrinović či Princip, nebo možná oba, zmínili při vyšetřování. V takové situaci Ilić slibuje soudci, že řekne všechno, co ví, jestli bude soudem ušetřen trestu smrti. Soudce Pfeffer neměl žádnou pravomoc k takovému slibu, ale poznamenal, že rakouské zákony stanoví v takových případech mírnější trest. To Ilićovi stačilo.

Srbsko se stává terčem

Princip, Čabrinović a Grabež, všichni tři hlavní účastníci atentátu na rakouského arcivévodu Františka Ferdinanda, se při vyšetřování snažili minimalizovat škody, které způsobilo Ilićovo podrobné přiznání k účasti na atentátu, a aby v žádném případě s vraždou na sarajevské ulici Franze Josepha nebyl spojován Bělehrad. Ani jeden atentátník ani jediným slovem svou akci nespojil s organizací Černá ruka v Srbsku. Místo toho se šetření stočilo k Ciganovićovi, kterého Čabrinović zmínil před vyšetřujícím soudcem.

Vídeň doplňuje příběh
Ale potom si politické vedení ve Vídni pospíšilo, že celou záležitost spojí s Bělehradem. Telegram bosenského guvernéra Oskar Potiorka poslaný do Vídně jen pár hodin po atentátu obsahuje jasné podezření na Bělehrad. V tomto telegramu Potiorek uvádí, že "terorista", který hodil bombu na kolonu (Čabrinović) je člen "srbské socialistické skupiny, která se obvykle řídí pokyny z Bělehradu". Sám Princip, uvádí se v telegramu, že se "jistý čas školil v Bělehradě." Policie při domovní prohlídce u jeho bratra v Hadžići, ležící 20 km od Sarajeva, našla "kompletní knihovnu nacionalisticko-revolučních publikací původem ze Srbska."



Ve stejné době rakouského velvyslanectví v Bělehradě odesílá do Vídně kódovaný telegram, ve kterém stojí, že Čabrinović pracoval jen několik týdnů před atentátem v jednom nakladatelství v Bělehradě. O něco později, 19. července (1914) rakouský velvyslanec v Bělehradě posílá další telegram, ve kterém výslovně uvádí, že "mladíci" se politicky vzdělávali v Bělehradě, a že smrt Františka Ferdinanda a Sofie je přímo spojená s "tradicí v srbské národní paměti." To stáčí pozornost Vídně na zvláštní význam pro pochopení atentátu a okolností, které k němu vedly, a aby měla stále na mysli "živý kult středověkého sebevražedného zabijáka, pověstného Miloše Obiliće, kterého Srbové všude tam, kde se nacházejí, mají za svého národního hrdinu." V telegramu rakouského velvyslance v Srbsku nicméně stojí i tato poznámka: "Neměl bych se tak volně vyjadřovat, abych přímo obvinil bělehradskou vládu, ale ona je podle mne bezpochyby přímo zodpovědná ... Hlavy spiknutí nejsou z prostého lidu, ale sedí v oddělení propagandy Ministerstva zahraničních věcí Srbska. Inspirátory je třeba hledat mezi akademiky na Bělehradské univerzitě, stejně jako mezi redaktory listů, které po léta rozsévají nenávist (k Rakousko-Uhersku) a nyní sklízí vraždu jako výsledek této propagandy."


Guvernér Bosny Potiorek byl v odsouzení Srbska daleko méně zdrženlivý. V šifrovaném telegramu, který ze Sarajeva poslal na ministerstvo obrany do Vídně, zdůrazňuje, že zbraně a granáty koupili atentátníci v Bělehradě. Potiorek byl "plně přesvědčen," že i bez jejich výslovného přiznání ve vězení je jasné, že příčina "té hrůzy" se nachází v Bělehradě. Píše do Vídně, že není na něm, aby navrhl "sankce a opatření, která mají být přijata," ale jeho "osobní názor" je, že "jen rozhodující akcí v oblasti zahraniční politiky může být v Bosně a Hercegovině dosaženo normálního stavu a uklidnění situace."

Potiorkův závěr

V prvních zprávách rakouských diplomatů po atentátu vládne atmosféra šoku a zmatku: "Nejsme schopni chladně analyzovat způsobené drama. Pomstychtivý hněv, nepřátelské pocity vůči nám, různé myšlenky na to, co posuzujeme jako cíle Srbska, všechno to od prvního dne atentátu do současnosti převládá nad naším vnímáním zločinu", uzavírá Oskar Potiorek.

To jsou současně hodiny, kdy rakousko-uherské vojenské a politické vedení obrací veškerou pozornost k otázce, co o atentátu řeknou samotná oficiální místa v Srbsku. Historik Christopher Clark na základě materiálu z rakouských, německých a britských archivů poznamenává, že vláda v Bělehradě "vyvinula úsilí, aby se ozvala s očekávanou zdvořilosti, ale pozorovatelé ve Vídni - úřady i tisk - od počátku zaznamenávají nápadný rozdíl mezi oficiální srbskou soustrastí projevenou do Vídně a expresí radosti a štěstí vyjadřované běžnými občany Srbska." Den po atentátu rakouský velvyslanec v Bělehradě do Vídně hlásí, že obřad "k uctění památky Miloše Obiliće (28. června)" byl odložen (z důvodu atentátu), ale že "celý Bělehrad byl ve stavu zjitřené, sváteční nálady." Souběžně s tím hlásí rakouský konzul, že v Srbsku je zpráva ze Sarajeva přivítána "s radostí zfanatizovaných mas." Vídeň z Bělehradu očekávala, když ne "jasnou a upřímnou" omluvu, tak alespoň výslovné distancování se od sarajevského atentátu. Místo toho obdržela, jak poznamenává Clark ve své knize "Náměsíčníci: Jak šla Evropa v roce 1914 do války", pouze protokolární "soustrast."

Zároveň, jak objevil Clarka v "nacionalistickém orgánu Politika", vyšel "radikální komentář", ve kterém jsou Rakušané obviněni z mnoha vražd Srbů v Bosně a především kritizoval vídeňskou vládu, že "manipuluje situací a šíří lží o zapojení Srbska všude a do všeho". Ve stejném tónu se psalo ve Vídni, že v Bělehradu jsou vrazi Františka Ferdinanda a jeho manželky oslavováni jako národní hrdinové, a že jsou považováni za "dobré, čestné omladince." V rakousko-uherském tisku v těch dnech byla spousta obviňujících textů na účet srbského tisku a Bělehradu, a nejvíc těch, v nichž je ve rakousko-uherské veřejnosti organizovaně šířena řízená nenávist proti Srbsku.

Zvláště nebezpečné, "neboť obsahovaly část pravdy", byly články v bělehradském tisku, ve kterých se tvrdilo, že srbská strana "speciálními kanály" varovala Vídeň o možném spiknutí proti arcivévodovi Františku Ferdinandovi. V jednom článku, s názvem "Varování, které nebylo bráno vážně", publikovaném v novinách "Politika", bylo uvedeno, že Jovan Jovanović, srbský diplomat ve Vídni, oficiálně předal vysokému úředníku hraběti Berchtoldovi podrobnosti o přípravě atentátu. Ten mu na oplátku poděkoval za tyto důvěrné informace a okamžitě informoval císaře a korunního prince.

Zamíchali do toho i Obiliće.

Na základě archivních materiálů autor "Náměsíčníků" dále uvádí, že tento fakt současně potvrzují dvě věci: za prvé - na jedné straně rakouská vláda ignorovala varování z Bělehradu, a za druhé - srbská vláda předem cosi věděla o přípravě atentátu. V další analýze samotného atentátu je zmiňován fakt, že srbské politické vedení, i kdyby to chtělo, nemohlo udělat nic, aby zabránilo tomu, že "velký počet Srbů na veřejnosti, na ulicích a v kavárnách, vyjádřil radost nad smrtí Františka Ferdinanda, ani nemohlo kontrolovat nadšení Srbů, kteří se shromáždili na Kosovu u příležitosti slavnostní vzpomínky na Miloše Obiliće"2/. Dále uvádí, že Jovanović ve Vídni v té době rozpoznal nebezpečí, jak bude sarajevský atentát komentován v srbském tisku, a proto několikrát po sobě žádal srbského ministerského předsedu Nikolu Pašiće, aby „udržel na uzdě nejradikálnějších elementy" v tisku, aby Srbsko nadále neposkytovalo Vídni příležitost využívat extremistických kruhů k podněcování nenávisti vůči Srbsku.

Oslavy v Srbsku

Na základě archivních dokumentů z Rakouska, Německa a Velké Británie zdůrazňuje historik Clarke zejména to, že "v celém Srbsku zavládlo veselí a uspokojení" ze zprávy o atentátu na Františka Ferdinanda. V dokumentech z těch dní také stojí, že tisk v Srbsku neustále podněcoval nenávist proti Rakousko-Uhersku, a že několik týdnů před atentátem, a to zejména 19. června, se v Bělehradě objevily pamflety o "vyhlazování Srbů v Bosně prováděné nájemnými elementy", a při tom habsburská vláda sedí se založenýma rukama.

Válečné trubky z Vídně

Zda předseda srbské vlády Nikola Pašić mohl užít mimořádná opatření a uklidnit bělehradský tisk je otázkou. V každém případě, Pašić se rozhodl, že tak neučiní. Je to otázka, kterou se v poslední době u příležitosti stého výročí Velké války zabývají západní historici a obecně se shodují v hodnocení, že premiér Pašić nezasáhl, protože usoudil, že jakékoli disciplinární opatření proti bělehradskému tisku by bylo pro něj politicky nebezpečné s ohledem na převládající obecné nálady v zemi, a zejména proto, že to všechno proběhlo po prudkých střetech (v květnu 1914) jeho radikálů s "pretoriánskými elementy v srbské armádě." Kromě toho, na obzoru byly nové volby ohlášené na 14. března 1915 a v přehřáté předvolební kampani těžko by se Pašić mohl bez velkého politického poškození postavit "nacionalismu veřejného mínění."

Pašić varuje

Citlivou politickou atmosféru v Bělehradě dodatečně zatížil Miroslav Spalajković, srbský velvyslanec v Petrohradě, v prohlášení v ruském tisku, které ospravedlňuje "masové hnutí v Bosně" proti rakousko-uherské vlády. V tomto prohlášení Spalajkovitć důrazně odsuzuje rakouské akce proti místním "irredentisticky smýšlejícím Srbům." V novinách "Večernje Vremja" srbský velvyslanec říká, že úřady ve Vídni vymyslely jakési protirakouské organizace, včetně organizace "Černá ruka" v Srbsku, o které tvrdí, že je čistým výmyslem Vídně, a která neexistuje. Zároveň popírá, že zbraň, kterou byl zabit František Ferdinand byla ze Srbska. A na konec, na dovršení všeho, srbský velvyslanec v Petrohradě varuje Vídeň, že zatčení "významných Srbů" v Bosně (po atentátu), by mohlo vést k vojenskému zásahu Srbska proti rakousko-uherské monarchii. Citacemi dobových archivních dokumentů Clark ve své knize o příčinách, které vedly k vypuknutí I. světové války, dospěl k závěru, že toto prohlášení srbského vyslanci v Rusku dále jen "otrávilo atmosféru" ve Vídni a přišlo jako na objednávku intervencionalistických politických kruhů, zejména vojenského vedení Rakousko-uherské říše.



V proslovu (29. červen) před členy vlády, 22 poslanci, několika vysoce postavenými úředníky a představiteli Srbů z různých částí rakousko-uherské monarchie, Nikola Pašić varoval, že by Rakousko mohlo využít atentátu v Sarajevu proti Srbsku a současně řekl, že v případě, kdy by došlo k vojenské intervenci, Srbsko "nebude váhat bránit se a vyplní svou národní povinnost."

V knize "Náměsíčníci: Jak šla Evropa v roce 1914 do války" historik Christopher Clark píše, že toto Pašićovo varování bylo "překvapivým postojem" v atmosféře panující po sarajevském atentátu.

V instrukcích srbským velvyslancům ve světě (1. července 1914) zachovává Pašić stejnou linii. Mluví o "poctivých a čestných" snahách Bělehradu, které byly ve vídeňském tisku přivítány "špinavými a zlými manipulacemi."

Píše, že vídeňský tisk záměrně zkresluje tón, kterým srbský tisk interpretuje události v Sarajevu; odmítá jakékoli představy, že by srbská vláda zasáhla, aby se zabránilo kritice toho, co Bělehrad vidí jako "provokace vídeňského tisku." Pašićovy kontakty s rakouskými ministry a diplomaty nebyly nikdy zvlášť vřelé, a to zejména po atentátu v Sarajevu. Je pravdou, že 3. července Pašić ubezpečuje rakouského velvyslance v Bělehradu, že považuje vraždu Ferdinanda, "jako by se stala jednomu z našich vládců."

Chorvatsko připravuje ultimátum

Baron Alexander von Musulin, "expert na Srbsko" na rakouském ministerstvu zahraničí, Chorvat a "prominentní antisrbín" byl jedním ze sestavovatelů písemného ultimáta Srbsku. Domníval se, že sarajevská krize je poslední šancí jak "s chorvatskou pomocí zastavit pansrbizus a zabránit ruskému vlivu na Balkáně."



Ale ve Vídni již rozhodli, že za atentátem je přímo Bělehrad. Clark ve své knize cituje dokument z rakouského ministerstva zahraničních věcí, v němž se uvádí následující: "Pašićova slova, bezesporu hezky zní, ale vzhledem k tomu, že pocházejí ze země, s tak vibrující historií zabíjení králů, zní v rakouských uších nechutně, ba morbidně."

10. července 1914 se rakouský velvyslanec v Bělehradě rytíř von Schtork setkal s generálním tajemníkem srbského ministerstva zahraničních věcí Slavko Grujićem,

aby se ho zeptal, jestli srbská policie uchopí druhý konec sarajevského spiknutí, které podle rakouských poznatků vede přímo do Srbska. Grujić odpověděl, že policie nevyšetřuje nic, a jako by spadl z nebe, ptá se velvyslance, jestli Vídeň chcete, aby srbské policie zahájila akci.

Po tomto setkání, rakouské dokumenty zaznamenávají, že na Grujićovu žádost, srbský ministr vnitra Stojan Protić nařídil šéfu bělehradské policie Larevićovi, aby přezkoumal případné vazby atentátníků ze Sarajeva s Bělehradem. Ve své knize Clark velmi ironicky uvádí: "O týden později, Lazarević, celý šťastný a spokojený, oficiálně oznámil, že 'vyšetřování' ukázalo, že s události v Sarajevu nemají absolutně nic společného s Bělehradem." Ve Vídni v ten okamžik došli k závěru, že s Bělehradem "nemohou mluvit jako s upřímným partnerem."

Poznamenávají, že Pašićova slova byla jen "mlácení prázdné slámy", že nebyla přijata žádná opatření proti "Černé ruce", a že její vůdce Apis navíc zůstal v úřadu. Dokumenty o těchto událostech mluví, a Clark je ve svých "Sleepwalkers" uvádí, že "bez ohledu na manévry v Bělehradě, ve Vídni došlo ke konsenzu, že pouze vojenská akce může vyřešit problém bělehradských 'machinací':" Něco se musí učinit jako reakce na srbské provokace." Velmi posíleni a sjednoceni jako nikdy předtím, jestřábi v armádě a politickém vedení ve Vídni donutili ministra zahraničních věcí Leopolda von Berchtolda, aby vstoupil do "okamžité akce".



V písemném demarši, ve které mu vyjádřili svůj postoj a slova rytíře von Schtorka, iniciátoři petice napsali: "Minulý rok jsem vám navrhoval, jak se vypořádat se srbskou drzostí bez použití síly, ale teď záležitost dostala zbrusu nový charakter: je na čase opustit chybný směr, že bychom válkou se Srbskem nedosáhli ničeho. Spíše musíme využít příležitosti a bez jakýchkoli skrupulí potrestat Srbsko za onen úder proti monarchii. " Náčelník generálního štábu Franz Conrad von Hötzendorf byl přímější: žádá okamžitou mobilizaci a ozbrojenou akci "bez dalších diplomatických tahanic se Srbskem."

Ministr války baron Alexander Krobatin uvádí svůj postoj - válka je jediný způsob, jak se dostat "z této šlamastyky, do které monarchie klesla". Ministr Berthold ve svých pamětech popisuje atmosféru, která opanovala Vídně třemi slovy: "Válka, válka, válka ..."  Ze Sarajeva guvernér Oscar Potiorek žádá totéž, "přímou a okamžitou vojenskou akci proti Bělehradu". V dopise císaři volá na poplach, že Monarchie "nemá čas" a pokud bez váhání nepůjde do války, "Bosnu již nebude schopen zvládat ani s větším množstvím rakouských vojsk, nebude ji moci využívat, protože po celé její teritorii budou rozprostřeny 'srbské teroristické sítě'".

Churchillova "nemoc"
Stejně jako většina západních imperiálních výkladů sarajevského atentátu a příčin První světové války, Clarkova kniha
"Náměsíčníci: Jak šla Evropa v roce 1914 do války" trpí Churchillým dogmatem: "Historie bude ke mně laskavá, protože ji budu psát já." Proto v jejím závěru stojí, že "Sarajevo zničilo jakoukoli naději na evropský míru"!? Imperiální ambice tehdejších velmocí, především Rakousko-uherské monarchie, podle toho nezničily všechny naděje na mír, které existovaly. Tyto naděje byly zničeny dvěma kulkami Gavrilo Principa na sarajevské ulici, která, jak groteskní, nesla název ulice Franze Josepha.

Jediné, co bychom chtěli od autorů, kteří v poslední době soucitně sami k sobě píší dějiny Evropy, aby nám dali jednoduchou odpověď na jednoduchou otázku: Co rakouský arcivévoda hledal v okupované cizí zemi? A co se v Sarajevu čekalo od Srbů? Snad chryzantémy?

- - -

Vysvětlivky:

1/ rytíř Miloš Obilić je legendární postava srbských dějin. Při bitvě na Kosovu poli (28. 6. 1389) podle pověsti předstíral, že zradil srbského krále Lazara a přešel na osmanskou stranu. Sultán Mehmed byl zvědav, jaký že to srbský bohatýr přešel na jeho stranu a udělil mu během bitvy audienci. Obilić sultána ukrytou dýkou zabil a byl na místě sám usmrcen sultánovou ochrankou. Odtud hrdinný odkaz a vzor srbského sebevražedného bojovníka.


2/ Dragutin Dimitrijević alias Apis, známý jako "Včela", "plukovník Apis", "č. 6", nebo jen "Apis", důstojník Srbského vojska. Již jako kapitán zosnoval Dimitrijević společně se skupinou mladých důstojníků vraždu autokratického a nepopulárního srbského krále. Dne 11. června 1903 zaútočila skupina na královský palác a zabila krále Alexandrai jeho ženu, královnu Dragu. Během útoku byl Dimitrijević těžce zraněn, ze svých zranění se ale nakonec vyléčil. Jako celoživotní vzpomínka na tuto událost mu v těle zůstaly uvízlé tři kulky, které se nepodařilo vytáhnout. Srbský parlament poté Dimitrijeviće popsal jako "zachránce vlasti" a posléze byl jmenován profesorem taktiky na Vojenské akademii. Během následujících let navštívil Německo a Rusko, kde studoval nové vojenské taktiky a doktríny pozemního boje. Během balkánské války(1912-13) pomohl srbské armádě svým účinným vojenským plánováním dosáhnout několika důležitých vítězství.

Dimitrijevićovým hlavním zájmem bylo osvobození Srbska od Rakousko-Uherska. Jako krycí jméno používal přezdívku Apis. Jako vůdce tajné skupiny Černá ruka naplánoval v roce 1911 organizovaný pokus o atentát na císaře Františka Josefa I. Jelikož se atentát nezdařil, obrátil Dimitrijević svou pozornost na dědice trůnu, arcivévodu Františka Ferdinanda. Dimitrijević se obával Ferdinandova plánu na udělení koncese jihoslovanským národům. Domníval se, že pokud by se tak stalo, bylo by mnohem složitější dosáhnout nezávislosti srbského státu.

- - -

Zdroje:

http://www.vesti-online.com/Vesti/Ex-YU/385405/Istina-o-Sarajevskom-atentatu-1-Baksuzni-Vidovdan

http://www.vesti-online.com/Vesti/Ex-YU/385410/Istina-o-Sarajevskom-atentatu-2-Ulicni-lov-na-Ferdinanda

http://www.vesti-online.com/Vesti/Ex-YU/385633/Istina-o-Sarajevskom-atentatu-3-Farsa-od-svecanog-doceka

http://www.vesti-online.com/Vesti/Ex-YU/386196/Istina-o-Sarajevskom-atentatu-4-Hajka-na-zaverenike

http://www.vesti-online.com/Vesti/Ex-YU/386488/Istina-o-Sarajevskom-atentatu-5-Srbija-postaje-meta

http://www.vesti-online.com/Vesti/Ex-YU/386528/Istina-o-Sarajevskom-atentatu-6-Ratne-trube-u-Becu


Překlad vd